Pan Josef Fronek nám poslal povídání a foto, ze kterého čerpal redaktor Rovnosti.
 

Kde a kdy jste se narodil, v jaké rodině?

Narodil jsem se 23.5.1936 v Násedlovicích; i když mi to tehdy tak nepřipadalo, dlužno říci, že jsme žili v dost skrovných poměrech. Otec byl obuvníkem. V té době se sice ještě rozlišovalo mezi obuvnickým mistrem, který se zaměřoval hlavně na výrobu bot, a ševcem, který pouze příštipkařil, ale dostupnost levných „baťovek" zatlačovala ruční šití bot rychle do pozadí. Otec byl snílek, který věřil, že lidé ten „baťovský šunt" záhy prokouknou a vrátí se ke kvalitě ruční výroby, ale vývoj šel neúprosně dál, takže mu nakonec nezbývalo než povětšině příštipkařit, a to až do raných padesátých let, kdy byl jako maloburžoazní živel „zrušen". Až do penzijního věku pak pracoval jako topič - podobně jako v pozdějších dobách naši slavní disidenti. Daleko praktičtější maminka se starala s mou pomocí a s pomocí mých dvou sester o velmi malé hospodářství, díky kterému jsme skutečnou nouzí nikdy netrpěli.

 

Vaše záliby a koníčky?

 Slovníkářství je svého druhu řehole. Vyžaduje si absolutní zápal pro věc a neomezené množství času.  Musí se tedy stát jakýmsi koníčkem par excellence. A já se jím zabývám už téměř čtvrť století. V dávné předslovníkové minulosti jsem ale vášnivě hrával šach, chodil po kopečcích a četl vše, co mi přišlo pod ruku.

 

Jaké máte vystudované školy a kde jste po jejich absolvování pracoval?

Byl jsem  tak trochu věčný student. Anglistiku jsem vystudoval na Palackého univerzitě v Olomouci  v době, kdy tam působil velký lexikograf prof. Poldauf (1954-58). K ní jsem si přidal roční postgraduální magisterské studium lingvistiky a fonetiky (1969-70) v anglickém Lancasteru a po svém definitivním odchodu do Británie tříleté studium doktorské (Ph.D) na University of Glasgow (1975-78). Doktorát jsem se pokoušel získat už v raných sedmdesátých letech na brněnské univerzitě. To jsem na tom byl kádrově velmi nedobře, ale vynikající anglista světové pověsti (a vzácný člověk), prof. Firbas, mi přesto nabídl s největší ochotou, že mi bude dělat školitele. Doktorská práce byla sice oficiálně přijata, ale rigorózum jsem dělat nemohl, protože mi můj tehdejší zaměstnavatel, Jazyková škola v Žilině, odmítl poskytnout z kádrových důvodů doporučení. Brněnský doktorát jsem sice nikdy nezískal, ale přesto mám na brněnskou univerzitu jen ty nejlepší vzpomínky. Profesor Firbas - v té době ještě docent, který byl sám  na štíru s režimem - mi pomohl překonat jedno z nejtěžších období v mém životě.

Zaměstnání jsem měl celou řádku. Učil jsem na  osmiletce (Luká u Bouzova), na  Vojenská škole Jana Žižky z Trocnova a na  gymnáziu v Moravské Třebové, na katedře jazyků na Vysoké škole dopravní a na Jazykove škole v Žilině a od 1978 na University of Glasgow, nejdříve na katedře lingvistiky a fonetiky a nakonec na katedře slovanských jazyků a literatur.

 

Od kdy jste se začal zajímat o angličtinu a co vás přimělo pustit se do mravenčí práce na slovníku?

Angličtině jsem se začal učit až na gymnáziu v Kyjově, když mi bylo patnáct. Za to, že jsem obstál při přijímacích zkouškách na její studium v Olomouci po pouhopouhých třech letech gymnaziálního studia děkuji velmi výrazné osobnosti kyjovského gymnázia, profesoru A. Novotnému. Vybičoval z nás maximum - často i díky dosti drastickým metodologickým postupům. U skutečných zájemců uměl však pro svůj předmět vyvolat doslova vášeň. Podobných osobností bylo tehdy v Kyjově víc, ale „Tonda" uměl právě u mne uhodit na tu správnou strunu.

Proč zlézají lidé masochisticky vrcholy vysokých hor? Údajně prostě proto, že ty kopce existují. Vytvořit slovník je tak trochu podobné  náročnému výstupu na vysokou horu, výstupu  trvajícímu celou řadu let, někdy i celá desetiletí. Určitý druh slovníku bylo potřeba udělat, a já jsem měl pocit, že si na to mohu troufnout. Byl jsem navíc vyzbrojen trpělivostí a „Sitzfleischem“ - tím, čemu jsem se patrně nejvíc naučil od svého otce, když jsem ho v dětství fascinovaně sledoval při tom, jak s mravenčí trpělivostí sochal - steh po stehu, floček po fločku - pro některého souseda nový pár bot. Ale nejen od něho. Stejně tak mě zaujali i umělci v jiných oborech, např. sousední pan Trnka, mistr řemesla kovářského a podkovářského.

 

Co vás vedlo k sepsání dalších slovníků. Chybělo tam něco, nebo je každý slovník zaměřen na určitou cílovou skupinu?

Každý dvojjazyčný slovník, a to platí i pro nesmírně obsáhlá díla, je jen určitým výběrem z nepřeberného materiálu výchozího jazyka na jedné straně a návrhem množiny ekvivalentů cílového jazyka, tedy opět výběrem jazykových jednotek, které podle autora/ autorů nejlépe reprezentují nejdůležitější významové odstíny heslových slov výchozího jazyka. Ekvivalenty jsou v různé míře definovány pomocí synonym, kontextových charakteristik, stylistických a oborových zkratek ap.; oba jazyky jsou pak opatřeny různých výběrem fonetické a gramatické informace. Volba různých kombinací charakteristik závisí na směru popisu (A-Č nebo Č-A), na rozsahu slovníku, na autorské koncepci a na cílové skupině (anglicky mluvící/ česky mluvící; aktivní/ pasivní ap.).

V menším slovníku se např. dozvíme, že angl. slovo 'pansy' je 'maceška'. Větší slovníky budou nejen blíže definovat botanický druh, ale navíc přidají i slangový metaforický význam 'změkčilec', 'bábovka', 'bačkora', případně 'buzerant', 'homouš' ap. Slangové významy budou dále stylisticky charakterizovány jako hanlivé a slova označující homosexuály se dnes běžně doplňují varovným popiskem 'offens' (urážlivé). Jejich nevhodné použití může totiž v dnešní politicky korektní době vést ke značným komplikacím a v některých zemích dokonce k trestnímu stíhání. Jako příklad jsem uvedl jen velmi jednoduché třířádkové heslo, ale i na něm je jasně vidět složitost kódování slovníkové informace a nutnost brát v úvahu nejen čistě jazykové zřetele, ale i zřetele mimojazykové a někdy i ideologické - bez ohledu na to, co si o legitimnosti příslušných společensko-ideologických tlaků myslím já sám.

 Většina hesel je v obsáhlejších slovnících daleko komplikovanější a některá z nich, např. angl. 'get' (dostat), 'take' (vzít), nebo české 'jít', 'mít', si vyžadují ve větších slovnících několikastránkové popisy. Ekvivalenční vzorce jsou v nich metodologicky daleko složitější, ale prostředky, kterými jsou sdělovány uživateli, musí být přístupné i neodborníkovi.  Mé slovníky patří do kategorie tzv. 'aktivních' slovníků - mají být nejen pomocníkem pro překladatele, ale i pomůckou pro aktivní studium obou jazyků.

 

Někde jsem se dočetl, že jste chtěl do slovníku zařadit všechna slova, která se za posledních sto let používala. Jak práce na sběru dat probíhala? Jsou tu i slova z nářečí a dialektů?

 Máte asi na mysli můj 'Velký česko-anglický slovník', který vyšel před třemi lety. V něm jsem proklamoval ambici „pokrýt slovní zásobu češtiny za posledních sto let". Tuto formulaci jsem však kvalifikoval frázemi „v uváženém výběru" a „v rámci vymezeného rozsahu". Jinak by šlo o mnohonásobně větší dílo. Spoléhal jsem se především na dostupné české výkladové slovníky a na doplňkové slovníky neologizmů. Dalším pramenem byl elektronický „Korpus českého jazyka", který je dostupný přes Internet. Navíc jsem samozřejmě použil své vlastní databáze.

 Heslář se neomezuje jen na spisovnou češtinu. Obsahuje velké množství výrazů hovorových a slangových. Slova z nářečí a dialektů se tam objevují jen pokud se stala součástí hovorové vrstvy obecné češtiny. Ve slovníku je řada výrazů, které mají původ v moravských nářečích. Pražští editoři často hovoří o podobných slovech  jako o 'moravismech' (např. 'stolař'); k obskurním výrazům z českých dialektů však analogickou nálepku 'bohemismus' nepřidávají.

 

Kolik slovníků jste napsal?

V  SPN a v Ledě mi vyšlo celkem pět různých knižních publikací. Jde o různé verze dvou základních slovníků: česko-anglického a anglicko-českého. Slovenská Veda vydala spolu s Ledou navíc i  slovenskou mutaci mého „Anglicko-českého slovníku s nejnovějšími výrazy". S jejím spoluautorem Pavlem Mokráněm jsme vytvořili navíc ještě „Slovensko-anglický" frazeologický slovník, který vyšel na podzim minulého roku v bratislavském nakladatelství Nová práca. Jde tedy celkem o sedm různých publikací (vše dohromady 7.500 stránek).

 

Kdy a jak jste se dostal do Anglie, kde nyní působíte?

 Do Anglie jsem odešel v lednu 1975. Bydlel jsem nejdříve v Londýně,  ale už v září téhož roku jsem přešel do skotského Glasgowa, kde žiji doposud. Na University of Glasgow mám sice ještě  svůj koutek, ale už neučím. Univerzita mi však stále poskytuje určitou institucionální podporu při mé lexikografické práci.

 

Čemu se v současné době věnujete?

V současné době pracuji na „Velkém anglicko-českém slovníku". Půjde o zcela nově pojatou verzi mého „Anglicko-českého slovníku s nejnovějšími výrazy' (Leda 1996) doplněnou o neologizmy a velmi podstatně rozšířenou - její rozsah bude téměř dvojnásobný. Slovník bude navíc obohacen o řadu pedagogických prvků, aby co nejlépe posloužil lidem, kteří se učí angličtině. Bude „aktivním" a zcela aktualizovaným partnerem zatím největšího A-Č slovníku Haise-Hodka, který je koncipován především jako překladový slovník. Tento vynikající slovník vyšel na počátku 80. let, ale dnes už pomalu zastarává. Rozsahem bude nejméně tak velký jako můj „Velký česko-anglický slovník", který vyšel v roce  2000.  Slovník by měl vyjít k mým sedmdesátinám a pak bych se chtěl už začít věnovat něčemu, co nevyžaduje tak frenetické úsilí.

 

Ovládáte i jiný jazyk kromě angličtiny?

Kromě angličtiny jsem vystudoval jako malý obor ruštinu a až do r. 1968 jsem ji také aktivně používal. Kdysi jsem se domluvil slušně i německy.

 

Při jaké příležitosti jste se setkal s Václavem Havlem?

Když byl Václav Havel naposled v komunistickém  vězení, nominovala jej naše katedra na čestný doktorát University of Glasgow. Návrh byl schválen v roce 1988. Šlo o jeden z prvních  čestných doktorátů, který byl Václavu Havlovi udělen zahraničními univerzitami. Pak došlo k sametové revoluci a Václav Havel byl příliš zaneprázdněný vírem událostí. Pro doktorát si osobně přijel až na podzim 1998 zrovna po vyjití mého oboustranného slovníku, který jsem mu a jeho paní při té příležitosti oficiálně věnoval.

 

Myslíte si, že vámi darovaný slovník využije při svých toulkách po světě?

Doufám, že ano. Když jsem mu slovník předal, začal v něm okamžitě listovat. Po chvíli pak sdělil své paní žertovně něco jako:„Dášo, we've got this dictionary from under the counter" („Tenhle slovník máme z podpultových zásob.) Jak to řekl přesně si už nepamatuji, ale bylo zřejmě, že našel ve slovníku tu správnou frázi.

 

Jak často jezdíte do ČR a rodných Násedlovic?

Po sametové revoluci jezdím do ČR třikrát až čtyřikrát ročně. K Násedlovicím mám mimořádně vřelý vztah a jezdím tam vždy, kdy se k tomu naskytne příležitost, někdy třeba jen, abych se poklonil památce rodičů a všech „strýčků" a „tetiček" - jejich současníků - na hřbitově. V nesmírně strastných podmínkách uměli před více než půlstoletím vytvořit fungující buňku toho, čemu se dnes říká občanská společnost. Tehdy však šlo o skutečně autentické občanské soužití, založené na staletých tradicích, a nikoliv o ideologický konstrukt, který se v dnešní době snaží bývalým sovětským satelitům naočkovat polovzdělaní misionáři z nalejváren Nového světového řádu pod rouškou tzv. nevládních mezinárodních organizací. 

Psaní slovníků je spojeno s dlouhodobým odříkáním a člověka skutečně potěší, když se mu za to tu a tam dostane uznání. Všechny mé větší slovníky byly po vyjití odměněny první cenou v soutěži Jednoty českých překladatelů a tlumočníků o slovník roku. O slovnících jsem měl možnost  hovořit a psát v médiích a byl jsem poctěn pozváními od  četných institucí a univerzit u nás i v zahraničí, abych promluvil  o své práci. To vše bylo nesmírně povzbudivé. Největší radost ze všeho mi však udělali právě Násedlováci, když pro mne loni v létě zorganizovali slavnostní setkání s vrstevníky a pamětníky. Emocionální kořeny se evidentně nedají snadno zapřít ani po padesátiletém toulání po světě.